Jak rostou herecké ananasy?
Hra „Jak rostou ananasy“ byla vydána na další scéně Sovremennik v březnu 2022. Hra vychází z dokumentárních zdrojů – dlouhodobé korespondence mezi dvěma Američany. Jeden z nich si odpykává doživotní trest ve vězení a druhý je postarší otec rodiny, prožívající ztrátu dcery prizmatem křesťanského odpuštění. Američan Kazimir Liske materiál shromáždil a tuto hru poprvé nastudoval v divadle Praktika. V něm otce Hektara Blacka ztvárnil Dmitrij Brusnikin. Liske ani Brusnikin už nejsou naživu, ale hra je aktuálnější než kdy jindy a režisér Georgy Surkov dodal materiálu nový dech.
Korespondence postav jde od posledních písmen k prvním. Koncentrace lidské tragédie a bolesti se proto v závěru akce stává extrémní a divák se ocitá v kognitivní pasti. Ostatně na začátku hry sledujeme důvěrnou, blízkou, přátelskou korespondenci dvou mužů. Probírají otázky náboženství, příchodu k víře, křesťanského odpuštění, práce na sobě a pomoci těm, kteří tuto pomoc potřebují. Probírají dárky k Vánocům, posílají pozdravy přátelům a rodině, povídají si o zahradě, jak rostou ananasy a obecně o běžném každodenním životě s vřelostí a pozorností k sobě navzájem.
Když se ale zapne odpočítávací časovač a divák v dopisech pomalu sleduje postavy na začátek jejich společné existence, je jasné, že Hectare Black si dopisuje s vrahem své dcery Simpsonem. A tento neuvěřitelný a šokující příběh se odvíjí v hlavě a před očima každého diváka jako míč. Zajímavou věc s vědomím dělá fakt, že spolu s postavami přecházíme od odpuštění, lásky a přijetí do chvíle hluboké bolesti, nenávisti a ztráty. Stává se, jako by nebylo možné setrvat v pozici pouze odsuzovat zločin a zrůdné činy zločince, kterého jste již poznali jako dobrého člověka. A Bpakova cesta k přijetí vraha své dcery je skutečně vnímána jako památník lidského ducha a neuvěřitelné vnitřní práce.
Představení je inscenováno s minimem kulis, zato s promyšlenými detaily. Kromě hrdinů je na scéně také duch zavražděné ženy, který je průvodcem i pojítkem v komunikaci hrdinů. Podstavec, židle, ze kterých je sestavena téměř babylonská věž, zahradní zemina a v ní ukryté předměty na pití čaje. Pomalé a klidné akce a pohyby postav na začátku představení se koncentrují a zrychlují ke konci. Představení má však zároveň vcelku vyrovnanou a plynulou vypravěčskou linii a vzhledem k velikosti Jiné scény má komorní a průrazný charakter. Divák zde není účastníkem, je němým svědkem. Existuje pocit, že během akce má každý pozorovatel svou vlastní tichou a pečlivou práci. Těchto pár hodin pozorování postav se stává pozorováním sebe sama a je to obdoba nějaké terapie.
Samozřejmě s tak těžkým zdrojovým materiálem je hlavní věcí při inscenování hry výběr herců. Akce je omezena na minimum a chybí přímý dialog, pouze selektivní monology z dopisů. Simpsona hraje absolvent Ryzhakovovy dílny Artem Dubra. Zpočátku se zdá, že je na roli poněkud mladý, ale protože se akce vrací v čase, hercovo mládí nebije do očí a stává se oprávněným. Hektar Black hraje Igor Gordin. Je také podstatně mladší než jeho postava. Už v páté minutě představení ale přestává být podstatné, jak přesně herci odpovídají skutečným předobrazům. Na jevišti je chemie a v klíčových okamžicích děje je to, jako byste mohli vzduch řezat nožem – napětím je tak hutný. I přes vynikající výkony mladých herců se představení díky Gordinovi stále povedlo. Jeho přirozený, velmi klidný a podbízivý způsob existence na jevišti – vždy zdrženlivý, kontrolovaný a bez hysterie, stoprocentně odpovídá charakteru postavy. Sledovat jeho postavu je bolestivé i vzrušující zároveň. Obecně je tento příklad pravého křesťanského odpuštění tématem, které v dnešní realitě velmi silně rezonuje, bolí, ale zároveň dává víru, že v každém z nás existuje lepší svět – jen ho musíte chtít najít.
Text Karina Chaplinskaya
