Kde žije šťovík lesní?

Ve vztahu k vodě v půdě je to mezofyt: žije v podmínkách s víceméně dostatečným, nikoli však nadměrným množstvím vody v půdě [2].

Oxalis jsou rostliny velmi odolné vůči stínu, ve smrkových lesích mohou žít při osvětlení rovném 1/200 plného slunečního světla [3].

Popis [upravit | upravit kód]

Rostlina s plazivým, někdy pokrouceným oddenkem.

Střídavé, většinou trojčetné nebo dlanité listy jsou opatřeny řapíky a složitým ohybem. Listy jsou uspořádány dlanitě a někdy i zpeřeně. Listy se skládají a opadávají se změnou dne a noci (nyktinastie), s mechanickým drážděním (seismonastie), při jasném světle (fotonastie) [4]. Listy šťavelanu, v závislosti na typu, mohou být zelené a dokonce i vínové nebo fialové.

Květy jsou pravidelné, uspořádané do pěti typů, okvětní lístky jsou bílé, růžové nebo žluté, tyčinek je deset. Květinový vzorec: ∗ K 5 C 5 A 5 + 5 G 1 ;C_;A_;G_> . Vaječník je pětimístný. Druhy Oxalis se vyznačují květy tří odrůd (trimorfní) s různou délkou sloupců (heterostylně): dlouhé (nad dlouhými tyčinkami), střední (na úrovni mezi dlouhými a krátkými tyčinkami) a krátké (kratší než krátké tyčinky). [4]; a šťovík obecný má kromě běžných květů květy kleistogamní, tedy přizpůsobené k samosprašování. Květy Oxalis se zavírají v noci nebo za špatného počasí [4].

Plodem je tobolka, která se otevírá podél chlopní. Semena, kterých je v každém hnízdě několik, jsou pokryta masitým obalem, který při prasknutí pružně odskakuje, což usnadňuje otevírání plodů a rozptyl semen. Podle L. van der Leijla jsou šťovíky šťavelové podle způsobu distribuce diaspor balisty, navíc jsou považovány za známý a charakteristický příklad balist: pod vnější vrstvou semenného obalu je vrstva semen; buňky bohaté na cukr, které v době dozrávání semen značně nabobtnají; v důsledku toho v určitém okamžiku vnější vrstva obalu semen protrhne a násilně vymrští semena z otevřené tobolky [5].

Podle typu šíření semen – myrmekochor [6].

Historie [upravit | upravit kód]

Aplikace mezi Aztéky [editovat | upravit kód]

Bernardino de Sahagún ve svém díle „Obecné dějiny záležitostí Nového Španělska“ (1547-1577), opírající se o aztécké informace o vlastnostech rostlin, poskytl různé informace o šťovíku lesním (Oxalis hernandezii DC. a dalších druzích), v konkrétně, že:

Existuje ještě jedna bylina tzv shoshokoyoli, a to je místní šťovík, je kyselý a jedí ho vařený i syrový [7] . Existuje ještě jedna bylina tzv. teshoshokoyoli. Má dlouhé stonky i řapíky listů, které jsou široké, kovově zelené a fialové barvy. Vytváří pouze jeden fialový květ a chutná jako tráva nebo seno a je trochu hořký. Tato drcená bylina je užitečná proti nádorům tím, že se na ně aplikuje rozdrcená. Kořen této byliny je jednoduchý a kulatý, zvenčí černý a zevnitř žlutý. Má malé kořínky, tenké a tlusté, kterými je zcela propletený. Chutná kysele, když ji ochutnáte na jazyku. Tento rozdrcený kořen je dobrý pro ženy, které znovu onemocněly, protože si je manžel vzal ještě před úplným uzdravením. A také pro muže, který znovu onemocní, protože před úplným vyléčením měl poměr se svou ženou. Tato bylina teshochocoyolli roste v horách a ve studených vysočinách [8] .

Význam a použití[editovat | upravit kód]

Rostlina zlepšuje látkovou výměnu, zvyšuje chuť k jídlu, má anthelmintické, hemostatické, hojení ran, močové a choleretické účinky. Kromě toho šťovík odstraňuje pálení žáhy a zvracení, normalizuje kyselost žaludeční šťávy, snižuje krevní tlak, je antiskorbutikem a protijed při otravách rtutí a arsenem. Nálevy, odvary a tinktury se používají při onemocněních jater, ledvin, žlučníku a močového měchýře, gastritidě, diatéze, kardiovaskulárních chorobách, krvácení, stomatitidě, hnilobných procesech v dutině ústní (k výplachům). Čerstvá šťáva z listů se používá při horečce, ateroskleróze, srdeční neuróze a rakovině žaludku. Čerstvé listy se konzumují na kurděje a červy a v drcené formě (nebo šťávě) se přikládají na hnisavé rány, vředy a vředy.

V listech šťovíku lesního byl nalezen šťavelan draselný, který dodává kyselou chuť např. kyselému šťovíku lesnímu, běžnému ve stinných lesích.

Hrbolaté kořenové výhonky některých šťavelů se používají jako potrava a jsou pro tento účel dokonce vyšlechtěny, například šťavel hlíznatý ( Oxalis tuberosa Molina) a šťovík lesní ( Oxalis carnosa Molina), chovaný především v Chile pod jménem OK. Kyselina v hrbolatých kořenech těchto rostlin je na konci vývoje nahrazena cukrem, jako u mnoha druhů ovoce.

Oxalis je mezirostlina rzi – rzi kukuřičné ( Puccinia sorghi Schw. ) [9] .

Klasifikace [upravit | upravit kód]

Taxonomie [upravit | upravit kód]

Rod Kislitsa patří do rodiny Kislichnye ( oxalidaceae ) objednat Oxiferae ( Oxalidales ).

5 dalších rodin (podle systému APG II)
		o druzích 800
objednávat Oxiflora	závod Kislitsa
			oddělení Kvetoucí, neboli Angiospermy	rodiny kyselý
44 dalších objednávek kvetoucích rostlin (podle systému APG II)					4 další rody (podle systému APG II)

Typy [upravit | upravit kód]

Na celém světě existuje asi 800 druhů, zejména v Jižní Africe, Jižní Americe a Mexiku. Na území Ruska a sousedních zemí se vyskytuje 6 druhů.

Ve stinných jehličnatých lesích šťavel obecný nebo zelí zaječí ( Oxalis acetosella ), je malá rostlina bez stonků s plazivým oddenkem. Listy jeho trojčetných listů se v noci a za oblačného počasí skládají. Květy jsou jednotlivé bílé s růžovofialovým žilkováním. Jeho listy, jako rohovník šťovík ( oxalis corniculata ), obsahují vitamín C a kyselinu šťavelovou. Ve velkém množství je tráva pro ovce jedovatá. Některé africké a americké druhy, například Oxalis tuberifera ( Oxalis tuberosa ), v řadě zemí se pěstuje pro své jedlé hlízy. Mnoho druhů je chováno jako okrasné.

• Oxalis acetosellaL.typus[10] – Šťovík obecný
• Oxalis adenophylla
• Oxalis albicans
• Oxalis alpina
• Oxalis ambigua
• Oxalis arenia
• Oxalis articulataSavigny
• Oxalis bowiei
• Oxalis brasiliensis
• Oxalis bulbocastanum
• Oxalis caerulea
• Oxalis carnosa – Oxalis
• Oxalis callosa
• Oxalis commutata
• Oxalis kompresa
• Oxalis convexula
• Oxalis corymbosa
• Oxalis corniculata L. — Oxalis rohovník
• Oxalis debilis
• Oxalis decaphylla
• Oxalis depressa – Oxalis
• Oxalis dichondrifolia
• Oxalis drummondii
• Oxalis eggersii
• Oxalis engleriana
• Oxalis enneaphylla
• Oxalis fabaefolia
• Oxalis flava – šťovík žlutý
• Oxalis fourcadei
• Oxalis frutescens
• Oxalis gigantea
• Oxalis glabra
• Oxalis goniorhiza
• Oxalis grandis
• Oxalis hedysaroides
• Oxalis hirta
• Oxalis illinoensis
• Oxalis inaequalis
• Oxalis incarnata
• Oxalis intermedia
• Oxalis lacinata
• Oxalis lasiandra
• oxalis latifolia
• Oxalis livida
• Oxalis luteola
• Oxalis macrocarpa
• Oxalis mallobolva
• Oxalis massoniana
• Oxalis meisneri
• Oxalis melanosticta
• Oxalis micrantha
• Oxalis montana
• Oxalis namaquana
• Oxalis nelsonii
• Oxalis obliquifolia
• Oxalis obtusa
• Oxalis oregana
• Oxalis palmifrons
• Oxalis pardalis
• Oxalis peridicaria
• Oxalis pes-caprae – Kozí šťovík
• Oxalis polyphylla heptaphylla
• Oxalis priceae
• Oxalis puberula
• Oxalis purpurea
• Oxalis radicosa
• Oxalis regnellii
• Oxalis repens
• Oxalis rosea
• Oxalis rubra – Šťovík červený
• Oxalis rugeliana
• Oxalis spiralis
• Oxalis squamata
• Oxalis stricta L. — Oxalis rovný
• Oxalis tenuifolia
• Oxalis tetraphylla – Oxalis čtyřlistý
• Oxalis tomentosa
• Oxalis trojúhelníkový
• Oxalis trillifolia
• Oxalis tuberosaMolina
• Oxalis versicolor
• Oxalis violacea:
• Oxalis zeekoevleyensis

Poznámky [upravit | upravit kód]

1. ↑ Konvenci označování třídy dvouděložných rostlin jako nadřazeného taxonu pro skupinu rostlin popsanou v tomto článku naleznete v části „Systémy APG“ v článku „Dvouděložné rostliny“.
2. ↑ Mesophytes // Velká sovětská encyklopedie: [ve 30 svazcích] / kap. vyd. A. M. Prochorov. — 3. vyd. – M.: Sovětská encyklopedie, 1969-1978. (Přístup: 29. dubna 2013)
3. ↑Redakce A. L. Takhtadzhyan, šéfredaktor, člen korespondent. Akademie věd SSSR, prof. A.A. Fedorov. Rostlina a prostředí // Život rostlin: v 6 svazcích. — M.: Osvěta. (Ruština) . — 1974. v Biologické encyklopedii (Datum přístupu: 31. ledna 2010)
4. ↑ 123Redakce A. L. Takhtadzhyan, šéfredaktor, člen korespondent. Akademie věd SSSR, prof. A.A. Fedorov. Čeleď Oxalis (Oxalidaccae) // Život rostlin: v 6 svazcích. — M.: Osvěta. (Ruština) . — 1974. v Biologické encyklopedii (Datum přístupu: 31. ledna 2010).
5. ↑Redakce A. L. Takhtadzhyan, šéfredaktor, člen korespondent. Akademie věd SSSR, prof. A.A. Fedorov. Autochory // Životnost rostlin: v 6 svazcích. — M.: Osvěta. (Ruština) . – 1974. v Biologické encyklopedii. (Datum přístupu: 31. ledna 2010).
6. ↑Redakce A. L. Takhtadzhyan, šéfredaktor, člen korespondent. Akademie věd SSSR, prof. A.A. Fedorov. Zoochoria // Život rostlin: v 6 svazcích. — M.: Osvěta. (Ruština) . — 1974. v Biologické encyklopedii (Datum přístupu: 31. ledna 2010).
7. ↑Sahagun, 2013, str. 96.
8. ↑Sahagun, 2013, str. 143.
9. ↑ Rostlinná rez // Velká sovětská encyklopedie: [ve 30 svazcích] / kap. vyd. A. M. Prochorov. — 3. vyd. – M.: Sovětská encyklopedie, 1969-1978. (Přístup: 29. dubna 2013)
10. ↑NCU-3e. Názvy v současné době používané pro existující rostlinné rody. Elektronická verze 1.0. Vstup pro Oxalis L. Archivováno 21. září 2012 na Wayback Machine(angl.)(Datum přístupu: 30. ledna 2010)

Literatura [upravit | upravit kód]

• Oxalis // Botanický slovník / sestava N. I. Annenkov. – Petrohrad. : Typ. Imp. AN, 1878. – XXI + 645 s.
• Oxalis // Encyklopedický slovník Brockhause a Efrona: v 86 svazcích (82 svazcích a 4 dodatečné). – Petrohrad. , 1890—1907.
• Kislitsa // Velká sovětská encyklopedie: [ve 30 svazcích] / kap. vyd. A. M. Prochorov. — 3. vyd. – M.: Sovětská encyklopedie, 1969-1978.
• Lourteig A. Oxalis L. subgeneros Monoxalis (Small) Lourt., Oxalis y Trifidus Lourt // Bradea. – 2000. – Vydání. 7(2). – S. 201-629.
• Batalin A.F.Nová pozorování pohybu listů v Oxalis // Proc. Imp. Petrohrad bot zahrada – T. I, vydání. já – str. 37-42.
• Bernardino de Sahagun, Kuprienko S.A.Obecná historie záležitostí Nového Španělska. Knihy X-XI: Poznání Astéků v medicíně a botanice / Ed. a pruh S. A. Kuprienko.. – K.: Vidavets Kuprienko S. A., 2013. – 218 s. — (Mezoamerika. Prameny. Historie. Člověk). — ISBN 978-617-7085-07-1.

Odkazy [upravit | upravit kód]

• Archivovaná kopie z 6. dubna 2008 na Wayback Machine v Archivovaná kopie z 21. listopadu 2012 na Wayback Machine

Odkazy na externí zdroje

Slovníky a encyklopedie

• Skvělý norský
• Velká ruština (stará verze)
• chorvatský
• Britannica (online)
• DeAgostini

Zaječí zelíNebo Oxalis obyčejný, popř OxalisNebo Kukushkinův jetelNebo Kyselý jetel, (lat. Oxális acetosella ) je vytrvalá nízko rostoucí bylina z rodu Oxalis z čeledi šťovíků (lat. Oxalidaceae ). Tato tenká a malá rostlina je velmi rozšířená ve stinných lesích severního a středního pásma. Malé trojlaločné listy zaječího zelí jsou jedlé, jsou kyselé a chutnají jako šťovík (jen mnohem menší velikosti). Rostlina dostala své jméno „kukaččí jetel“ pro svou extrémní podobnost s jetelem jetelovým, zaječí zelí, protože roste hojně v lesích (a zajíci se často pasou na trávnících), a pro svou chuť se jí přezdívalo „oxalis“. Příjmení je přímým překladem z řečtiny: oxalis – kyselá sůl.

Pouze jeden druh šťovíku se nazývá zaječí zelí, lat. Oxális acetosella nebo Oxalis obyčejný. Kromě toho má rod Oxalis velké množství zajímavých rostlin, z nichž některé mají zahradní formy a odrůdy používané v okrasné krajině a zahradnictví, a několik tropických druhů je vzácným sběratelským artiklem pro milovníky domácích sukulentů.

Zaječí zelí v populárně vědecké literatuře a publicistice

Marsilia je plazivá rostlina s dlouhým oddenkem pokrytým dolů vláknitými kořeny a zcela holými stonky s pouze listy nahoře. Ve volné přírodě tyto oddenky, když Marsilia roste podél okrajů rybníků, plavou na hladině a tvoří velmi krásnou louku.
Listy jsou tmavě zelené, čtyřlaločné, tvarem a uspořádáním podobné listům šťovíku lesního (Oxalis acetosella). <.>
Zvláštní kouzlo zde ale představují jeho mladé listy, hustě pokryté bílými hedvábnými chloupky, které se po ponoření do vody v silném světle zdají být pokryty stříbrem – efekt odrazu světla, známý každému, kdo někdy ponořil lopuchový list obrácený naruby ve vodě, plášti nebo jakékoli jiné nadýchané rostlině.

Zaječí zelí v memoárech a beletrii

Jakmile kocour dostal vše, co potřeboval, rychle si nazul boty, statečně dupal nohama, hodil si tašku přes rameno a držel ji předními tlapkami za tkaničky a odešel do vyhrazeného lesa, kde bylo mnoho králíků. A v tašce měl otruby a zaječí zelí.
Natáhl se do trávy a předstíral, že je mrtvý, začal čekat, až nějaký hloupý králík, který ještě nestihl na vlastní kůži vyzkoušet, jak je světlo zlé a zrádné, vleze do pytle, aby si pochutnával na pamlscích. uloženy pro něj.

Kromě toho zde rostly zasypané květinami, vypadajícími jako obrovský svícen, královské kadeře, [comm. 1] převzaty z pole, a divoký hřivník, petrklíč a lesní konvalinky a divoká kala a třílistá zajíčí tráva – no prostě pohled pro bolavé oči!

– Tady máš taky louky. Zdejší místo je upocené, laskavé a vyžaduje jen trochu inteligence. A zasejete a zasejete a jediné, co máte, je oxalis místo timoteje.
– Tak to se Bohu líbí, otče.
“Vím, že nemůžeš žít bez Boha.” Neměli byste ho rozčilovat – to je nejdůležitější. A pak se musíte sami postarat, aby se Bůh díval na naše prospěšné skutky soucitným okem. Pak se nezrodí šťovík lesní, ale tráva Timofey.
“No, otče, zdá se, že nedělám nic, co by na mě rozhněvalo Boha.”

Výrok mého bratra mi také připomněl vodu; I já jsem najednou pocítil žízeň – a to nám hned zkazilo dobrou náladu. Teď se nám všechno – step, cesta, lidé i kůň – začalo zdát nudné a nepříjemné. Vypadalo to, jako bychom byli někým nebo něčím uraženi, a oba jsme byli rozcuchaní. Yefim se na nás soucitně podíval.
– A vy, panici, snězte šťovík: bude to pro vás snazší. Je to stejné, jako když jste opilý.
– Jaký druh šťovíku? – zeptal se Anton.
— Tento druh trávy roste ve stepi. Počkej, teď ti to řeknu. Páni.
Yefim zastavil koně, seskočil ze silnice a utekl ze silnice do stepi.
-Kam jdeš, zatracený synu? – křičel zuřivě řidič. “Musíš si sem pospíšit, že?” Ano, zabiju tě za to, Bůh mě potrestej. [1]

Katedrála je hlavní nebo velký kostel ve městě.
Dlouho jsem se díval do neurčité, šedé, suché mlhy, která zakrývala okraj země, opravdu jsem se chtěl alespoň jedním okem podívat, jaké to bylo město, jaké chýše, ploty, slepice, byli tam psi a zda nenamazané vozíky vrzaly stejně jako na ulicích.
Ano, zapomněl na město, padl na všechny čtyři a začal hledat zajíce zelí. Zaječí zelí nafouklo své masité listy v trávě. Strhal ho a dlouze s chutí žvýkal, žvýkačky vyplivoval. Pak jsem hledal a snědl šťovík. Potom strčil do mravenčího hnízda klacek a slízl z něj mravenčí šťávu.
Na obloze plaval drak.
Vanyatka se rozhlédl. Vyšlo slunce. Začalo být horko a step se začala chvět jemným třepotáním.
Vanyatka běžel z hory a mával rukama jako křídly – chtěl jíst.

Zajíc seděl pod stodolou dlouho, ale hlad nebyl problém a nakonec se vyklonil z díry, vystrčil náhubek a pohybujícími se nozdrami honem očichával vzduch. Z bolavého oka se stal svrab, byl přisátý a začal se hojit. Zdravý, velký, kulatý a zvědavý, díval se opatrně.
Vanyatka u díry pod stodolou dal kousky chleba a mladé listy zelí, přinesl do hrnce mléko a přinesl ze stepi zaječí zelí a zajíc všechno posbíral. Začal jíst z ruky a den ode dne slábl.
Ale psi zvítězili. Jakmile otec přijede z pole na prázdniny, přijedou si psi pro vozík a jako zvířata se vrhnou do chléva a zajíc vleze do nory a neukáže se. Psi kvílí, hrabou tlapami, ale nemohou to dostat. [2]

Cesta dávno skončila a my jsme nějakou dobu chodili v panenských zemích, často jsme přecházeli z jednoho břehu řeky na druhý. Jak jsme se blížili k Sikhote-Alin, les se zahušťoval a byl více posetý trestanci. Pozadu zůstal dub, topol a lípa a místo břízy černé nastoupila bříza bělokorá. Pod nohama se objevily mechy, na kterých bujně rostl mech (Lycopodium odscurum Thund.), kapradina (Athyrium spinulosum milde), ostřice lesní (Carex pilosa Scop.) a zajíc kyselý. [3]

Také jsem, speciálně pro Zinochku, přinesl různé úžasné bylinky, jeden list po druhém, kořen po kořeni, po květině: slzy kukačky, kozlík lékařský, kříženec Petrův, zelí zaječí. A zrovna pod zaječím zelím jsem měl kousek černého chleba: vždycky se mi stane, že když si nevezmu chleba do lesa, mám hlad, ale když si ho vezmu, zapomenu ho sníst a přinést zadní. A Zinochka, když viděla černý chléb pod mým zaječím zelím, byla ohromená:
-Odkud se v lese vzal chléb?
– Co je tady překvapivého? Vždyť tam je zelí!
– Zajíc.
– A chléb je chléb z lišek. Ochutnej to. Pečlivě jsem ochutnal a začal jíst:
– Dobrý liškový chléb! [4]

Po spárování bohatě kvetou modré hledíky, v lese kvete zaječí zelí a hrachor. [4]

― Vesnice králů čerstvého vzduchu, Hare Cabbage Street, dům sedm – šedesát tři, byt osm devět – sedmdesát dva. [5]

Léto, zde vždy pozdě, si obydlené nábřežními nížinami, klády, obmysky se zelení, pronikající do stínu jehličnanů, pod nimiž kvetly brusinky, septa, zaječí zelí a páchnoucí jedlovec bahenní, těžce razilo cestu přes Opariku do houští lesů, omráčen zimními mrazy a sněhem. [6]

Právě vedle Sněhu rostla malá Kislichka – pravděpodobně nejskromnější a nejnenápadnější tráva v celém lese. Na každém stonku měl jen tři listy a stonky samotné byly téměř neviditelné – jako pavučiny. Ale Kislichka pilně vstala, rozprostřela listy a dokonce otevřela první květ. I on byl maličký, nenápadný, jako osamělá sněhová vločka, která náhodou spadla do trávy. Koho by tato květina mohla přitahovat, koho zastavit, komu by se líbila? Zdá se, že Kislichka o tom nepřemýšlel; celý den vesele pokyvovala kytkou a do soumraku ji pečlivě schovala, naklonila dolů a zavřela okvětní lístky. [7]

Půda pod stromem byla příliš suchá – kapky deště sem nepadaly a štěbetající potůčky tekly hluboko dole, po dně rokle. A Kislichka začala chřadnout žízní. Snow na ni chtěl zavolat, povzbudit ji, ale okamžitě si vzpomněl, že kdyby promluvil, zemřel by. Dostal strach, ochladl a přestal se dívat na Kislichku. [7]

“Pij. Pij. ” zeptal se Kislichka. “Musíš si lehnout, jako bys byl mrtvý. ” opakoval Snow a najednou ho napadla další, nová myšlenka: “Ale proč potom žít ve světě, když jsem jako mrtvý?” A myslel na své přátele v lese – tady se divoká koza bojí o kůzlata, tady se tetřev vrhá myslivci k nohám a odvádí ho od kuřat, pak drobná Kislichka, kvetoucí ve stínu pod stromem, se stará o semena. A stromy, tráva, ptáci a zvířata – všichni žijí jako živí: milují a dělají si starosti, truchlí a radují se. “A také jsem se zamiloval do Kislichky,” pomyslel si Snow, “a bojím se o ni, bojím se , a pokud Kislichka zemře, pak opravdu potřebuji svůj dlouhý, zbytečný život? Proč jsem v celém lese sám a žiju jako mrtvý?!“ [7]

Z vroucí pryskyřice v hustotě jehličí se rozléhalo vonné ticho, které zahušťovaly plaché květy zaječího zelí; bílé střapce brusinek a kapradí, které vyvrhly kadeře výhonků, a také dužina mechů, probouzející se z věčného spánku, jemně zářily nitěmi zrozenými, aby nahradily ty, které vybledly, doutnající v kořenech borovic a zadržovaly je. pro ně vláha, krmení bobulí brusinek, plaché brusnice a všeho, co tu pomalu rostlo ve skryté blaženosti rudého lesa. [8]

Zaječí zelí ve verších

V červenci –
Některé jsou stonky, některé lámou větve –
Pojďme, jako bychom si dali doušek alkoholu:
– Akát – chmel – plicník –
Medvědí ucho – ricinový bob –
Matka-macocha – jasan – oxalis –
osika – řešetlák – kalina –
Někteří jsou jako cikánská ramena,
S kozáckou píšťalkou – ostatní. [9]

Existují slova
Vin gai, vin triste, – ale věř mi, [10]
Ten oxalis je jako tráva,
A Ryzlink je oprášený pojem. [11]

V trávě, na dřevě šťovíku, mezi korálky
Diamanty visely, mračily se,
Chlad podle chuti
Připomíná mi Riesling.

Květ je malý,
Malý šťovík
Na jaře zbělá
Na lesní půdě. [12]

Jen bych si přál, abych se teď úplně neotevíral,
Nevzdal bych všechno, co mi pták zpíval,
Bílý den štěbetal, hvězda blikala,
Voda jiskřila, kyselá kyselá,
Nechte si to žít navždy
Silná krvavá koule, plná světla a zázraků,
A pokud není cesty zpět,
Tak se do toho vcucni a nikdy nevypadni,
A – do aorty, kdo ví čí, náhodně.

Komentáře

1. ↑ „Královské kadeře“ je populární název pro elegantní divokou květinu, která má botanický název: „Kudrnatá lilie“. Andersen má na mysli zahradní odrůdu s většími květy.

zdroje

1. ↑ Knihovna “Vshodov”, A. P. Sedoy (Čechov), Na návštěvě u prarodičů, 1912, Petrohrad, Tiskárna L. Ya. Ganzubra, ul. Mytnická, 11.
2. ↑ Příběhy ruských spisovatelů. Minsk: Yunatstva, 1986.
3. ↑VC. Arsenjev. “V divočině Ussurijské oblasti.” M.: “Myšlenka”, 1987.
4. ↑ 12M. Prishvin. “Zelený šum” Sbírka. – M., Pravda, 1983
5. ↑ “Pohádky”. sv. 7. Řada: Rodinná knihovna. M.: TPO Interface, 1994.
6. ↑Astafiev V.P. „The King Fish“: Vyprávění v příbězích. – M.: Sovremennik, 1982.
7. ↑ 123Eduard Ším v knize: Pohádky sovětských spisovatelů. – Mn.: Yunatstva, 1987.
8. ↑Viktor Astafjev Sebraná díla v patnácti svazcích. Svazek 5. – Krasnojarsk, „Offset“, 1997
9. ↑A. Tarkovský. Sebraná díla: Ve 3 svazcích. M.: Beletrie, 1993
10. ↑Vin gai, vin triste (francouzsky) – „Veselé víno, smutné víno“ nebo „víno radosti a smutku“.
11. ↑B. Pasternak. Básně a básně ve dvou svazcích. Básníkova knihovna. Velká série. L.: Sovětský spisovatel, 1990.
12. ↑ Kholodkovsky N.A. Herbář mé dcery. — Moskevské nakladatelství P.P. Soykin a I.F. Afanasyeva, 1922

См. также

Zaječí zelí:

• Článek na Wikipedii
• Texty na Wikisource
• Mediální soubory na Wikimedia Commons

• Zelí
• Hare
• Kukushkin len
• Kukaččiny slzy
• Kukaččí boty
• Snapdragon
• Koňský kaštan
• myší hrášek
• Noční slepota

Sdílejte citáty na sociálních sítích:
VKontakte • Facebook • Twitter • LiveJournal

• rostliny
• bylinné rostliny
• Folklór
• kyselý
• Tematické články v abecedním pořadí