Proč má zajíc uši?

Tuto knihu věnuji svému vnukovi Ignatovi , který mě vždy inspiroval k tvorbě pohádek , a také navrhl nápady a témata pro nové příběhy . Tato kniha vznikla díky němu. .

POHÁDKA O ZAJÍCI DLOUHÝM UŠÍM

V lese žil zajíc, kterému se říkalo Dlouhé uši, tak se mu říkalo, protože měl uši opravdu hodně dlouhé. Sousedova veverka z velkého stromu vtipně řekla: “Zavaž si uši na mašli, aby na ně nikdo nešlápl!” Zajíc ale vtipům rozuměl a neurazil se. Smál se spolu s hlasitým a veselým smíchem všech ostatních. A jeho smích byl úžasný. Jako by najednou začaly zvonit stovky křišťálových zvonů. A tento veselý smích byl slyšet daleko v lese, padající v malých korálcích mezi stromy. A zvířátka už věděla: byl to zajíc Dlouhé uši, který se blížil k mýtině.

Na pověstné bílé mýtině se scházeli malí i velcí, aby si vyslechli příběhy zajíce Dlouhé uši. Bílé louce se říkalo, protože tam rostly nádherné bílé květy, jako by je tam vysadili schválně, aby byl vždy svátek.

Zvířata se pohodlně usadila a zajíc Dlouhé uši vylezl na pařez uprostřed mýtiny a začal další příběh. Všechny jeho příběhy byly úžasné, smutné i vtipné, jiné.

Ale všechny byly poučné. Zvířátka je se zájmem poslouchala.

Stará vrána přiletěla první a posadila se na větev divoké jabloně blíž, aby nevynechala ani slovo zajíce, protože byla stará a špatně slyšela.

A moudrá teta sova také letěla na mýtinu poslouchat zajíce. Přestože byla nejmoudřejší v lese, veselý smích zajíce Dlouhého uši ji přitahoval a příběhy jí vždy dodávaly radost.

Takže dnes zajíc vylezl na pařez a řekl: “Přátelé, můj dnešní příběh je o zajíci a vlku.”

ZAJÍC A VLK

Zajíc vlkovi utekl, střemhlav cválal přes humna, obcházel stromy a keře. A vlk už byl zadýchaný. Byl velmi unavený, i když byl na samém úsvitu svých sil, zajíc ho jen pronásledoval.

– Počkej, šedi, promluvme si! – zakňučel vlk, – já tě nesežeru!

Zajíc se odmlčel, vyhlédl zpoza keře a zvedl uši.

– Pojďme si promluvit! co chceš?

– Řekni mi, šedo, proč utíkáš?

-Doháníš – utíkám! – odpověděl zajíc.

-Ale ty utečeš a já to doženu! – poznamenal vlk a sotva popadal dech.

“Proč doháníš, měl jsi běžet vlastní cestou,” namítl zajíc.

-Víš, nemůžu utéct, když tě vidím. Asi je to instinkt. Zkusme vše znovu. Projdete kolem mě a já klidně půjdu svou cestou a podívám se jiným směrem.

Už lapal po dechu a mohl začít nový závod.

-Děláš si srandu? – zeptal se zajíc, – A když přijdu blíž, nezaútočíš na mě?

– Samozřejmě že ne! Koneckonců, ty a já jsme přátelé. Nebudu tě honit.

– Nevěřím tomu. Sám jsi to řekl: je to instinkt. To znamená, že jakmile se přiblížím, instinkt tě bude pronásledovat! – namítl zajíc.

– Zkusíme to, pojď blíž, a já se podívám jiným směrem, aby se můj instinkt nezbláznil!

Důvěřivý zajíc skočil na mýtinu zpoza keře a ocitl se před vlkem. Ale nebylo tomu tak. Predátorův úsměv mluvil za vše. Vlkovi stála srst a on se vrhl k zajíci.

Jenže zajíc se převrátil přes hlavu dravce a on se nestihl vzpamatovat a po zajíci nebylo ani stopy.

– Instinkt! – řekl vlk a vlezl do svého doupěte.

Mezitím zajíc utekl po čtyřech a myslel si, jak je důvěřivý.

Důvěřivost znamená k bodu víry. Nemůžeš věřit, když nevěříš!

PŘÍBĚH O MALÉ KURÁTCE

Malé kuřátko vypadlo z hnízda. Ještě neuměl létat. Máma ho krmila ze zobáku a nosila k jídlu červy.

Nepamatoval si, jak vypadl z hnízda, ale to vše proto, že byl velmi zvědavý a neustále se snažil vystrčit svůj malý nos z hnízda. Tak to vypadlo.

Pravda, spadl úspěšně a téměř si nepoškodil křídla. Když letěl, mával ocasem a to pomohlo.

Kuřátko spadlo na velký kvetoucí keř a pak sklouzlo mezi větvemi na měkkou zelenou trávu. Ležel tam, tichý a vyděšený. Nevydával žádné zvuky, nevolal matce. Z nějakého důvodu jsem si myslel, že když zavolá svou matku, někdo jiný ho uslyší a urazí ho.

Malé kuřátko leželo samo pod keřem, dokud ho tu nenašel sluneční paprsek. Paprsek nejprve zasvítil do očí kuřátka, pak ho pohladil po křídlech. A kuřátku se zdálo, že ho slunce objímá a uklidňuje. “Zůstaň se mnou, zlato, dokud je moje matka pryč,” zeptalo se mládě tiše.

Najednou uslyšel poblíž někoho škrábat. Zpoza větví se objevila malá šedá tlama s kulatýma ušima.

– Kdo jsi? “ zeptal se obličejíček.

– Spadl jsem z hnízda, z toho velkého stromu, a kdo jsi ty? – zeptal se ptáček.

– A já jsem myš, bydlím poblíž. Pojď se mnou do díry. Moje matka tě bude živit a milovat, stejně jako mě.

“Ne,” odpovědělo kuřátko, už mám matku – nejlepší. Prostě jsem vypadl z hnízda a ztratil se. Ale maminka si mě určitě najde. Budu na ni čekat.

“Dobře,” řekla malá myška, “tak já ti pomůžu najít tvoji matku.” A zmizela stejně rychle, jako se objevila.

Kuřátko tam leželo a myslelo si: “Teď jsem už potkal novou přítelkyni.”

Zpoza keře se objevily malé ostré jehličky, kulatá pichlavá koule se pohybovala přímo ke kuřeti.

“Ach, oh, oh,” vykřiklo kuřátko, “píchneš mě!”

Najednou se koule zastavila a objevil se nejprve malý černý nos a pak dvě černé oči.

– Kdo jsi? – zeptala se kuřátka.

– Jsem malý ježek, procházím se lesem a hledám nové přátele. Buďme s vámi přáteli!

“Jsem malý ptáček, vypadl jsem z hnízda.”

– Pojď se mnou do díry, mám velké chutné jablko, pohostím tě.

“Ne,” řekla kuřátka. Moje matka mě bude hledat. A ještě neumím létat. Počkám tady na ni.

“Dobře, pomůžu ti,” řekl ježek a odkutálel se jako míček, jak se zdálo.

A kuřátko zůstalo samo, už nebylo tak osamělé, protože jeho noví přátelé slíbili pomoc.

Do díry vběhla malá myška a rychle začala klábosit matce o ztraceném mláděti a hledala svou matku. Myší maminka se rychle připravila a šla ke své veverčí kamarádce, která bydlela na nedalekém stromě, aby jí řekla, co se s malým kuřátkem stalo.

Mezitím vletěl malý ježek hlava nehlava do díry:

– Mami, mami, malé kuřátko vypadlo z hnízda a ztratilo se. Potřebujeme pomoct najít jeho matku!

Ježčí matka spěchala ke staré vráně. Zná všechny v lese. Brzy všechna zvířata a ptáci v lese věděli o malém kuřátku a hledali jeho matku.

A pak maminka, velký krásný pták s modrými křídly, přiletěla do svého hnízda. Ale bohužel se ukázalo, že je prázdný. Maminka hořce plakala, protože její malý syn se ještě nenaučil létat.

Pak ale přiletěla stará vrána a začala čmárat všechny lesní zprávy. Veverka v bílé zástěře seskočila z nedalekého stromu a oznámila radostnou zprávu:

– Váš syn je živý a zdravý!

Proto byla ptačí matka šťastná:

-Kde je? Ukaž mi to. Letím za ním!

Veverka odcválala za myší a myška vzala svou malou dcerku – kulatou tlamičku – a odvedla všechny k velkému rozložitému keři, kde pod větvemi leželo malé kuřátko.

– Mami, čekal jsem na tebe tak dlouho. Věděl jsem, že mě najdeš. Máma syna jemně pohladila a on, když se k ní přitiskl, slyšel tlukot jejího srdce. – Je mi s tebou tak dobře, mami! – řeklo dítě.

Kolem nich se shromáždili veselí ptáci a zvířata. Malá myška byla tak šťastná, jako by byla ztracena a nyní nalezena. Malý ježek přišlápl velkým kusem jablka, aby mládě ošetřil.

– Mami, podívej, kolik mám přátel! – řeklo kuřátko, – Všichni mi pomohli tě hledat. Oči mu jasně jiskřily a jeho srdíčko se chvělo a bylo připraveno vyskočit radostí a štěstím.

Tím, že pomáháte někomu v nesnázích, projevujete laskavost a milosrdenství, bez ohledu na to, kdo jste, malá myška nebo velký muž. I malý ježek může mít velké a laskavé srdce.

Volný fragment skončil.